Josef Vacke (1907-1987)

Narodil se 18.července 1907 v Praze, zemřel 8.prosince 1987 v Praze.

Kunsthistorik Pečírka píše: "V patnácti letech maloval už zrale a odvážně. Přede mnou stojí nevelký olej na lepence, letenský park s četnou lidskou stafáží, stromy hnědé kmeny v ostrých červených barvách, bílá a modrá, rukopis pevný a jistý - víc než slib velkého nadání. To už měl Vacke za sebou několik let malířského studia ve škole Ebertově, kde jej s porozuměním vedl malíř Antonín Porket. V letech 1923-1924 studoval u Ferdinanda Engelmülera a od roku 1925 do 1931 v krajinářské speciálce profesora Otajkara Nejedlého na pražské akademii. To byla generace Dvorského, Fišárka, Žufana. První zájezd vedl tuto skupinu žáků Nejedlého do Cagnes sur mer (1925) a další zájezdy na Cap d´Agnes (1926), na Korsiku (1928), do Ponte du Suve u Toulonu (1930). K tomu přidejme pobyt Nejedlého školy v Čechách, v Jílovém nad Sázavou, na Malé Skále u Turnova, na Hluboké, na Hrubé Skále, ve Vlastislavi ve Středohoří."

V roce 1928 Vacke obdržel stipendium na cestu do Paříže pod vedením samotného profesora Antonína Matějíčka. Pro malíře krajináře se jednalo o nabytí zcela mimořádných zkušeností vedle staršího kolegy, malíře a pedagoga. V jeho obrazech se zvláště projevuje vliv jižní Francie se zcela neopakovatelnou atmosférou, světelnými podmínkami a bujnou vegetací.

V letech 1931 a 1935 Vacke maloval s Lucií Klímovou v Jugoslavii. Tehdy Vacke s jistým respektem vzpomínal na lekci Cézannovu, kterou však v letech 1937 a 1938 vystřídaly odvážné barevné a pastózní úhozy štětcem na obrazovou plochu, připomínající lekci Goghovu, kterou málokdo čekal. Z této doby se dochovalo několik obrazů, včetně obrazů malovaných na Korsice.

 (převzato z katalogu pro výstavu v Rabasově galerii - 2011)

(převzato z diplomové práce (Mgr.) JURÁSKOVÁ, Veronika. Historie spolku Pražský Aleš (1946-1968) a tvorba jeho členů. Olomouc, 2011. UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta)

Josef Vacke a spolek výtvarných umělců Aleš

Josef Vacke je dalším krajinářem v rámci spolku Aleš. Jeho tvorba však, na rozdíl od předchozích umělců, již tolik nenavazuje na tradici českého krajinářství 19. století a je spíše ovlivněna modernějšími evropskými trendy. Z roku 1935, kdy se stal členem Alše, pochází dílo Okno [107], jež poskytuje výhled na přístav s několika plachetnicemi. Užívá zde jasnou a výraznou barevnost, která bude ostatně provázet celou jeho tvorbu a ze členů Alše je touto polohou nejbližší Lucii Klímové, s níž sdílí i zájem o jižanskou tematiku. Dalším dílem ze třicátých let je akvarel v sedláčkovském duchu Ze vsi [109], který ukazuje Vackeho kreslířský um a lehkost, s níž pracuje s barvou.

Do čtyřicátých let vstupujeme spolu s Vackem v duchu postimpresionistů s dílem, jež nezapře poučení ve tvorbě Vincenta van Gogha, Z Kamenného přívozu [111]. Vacke zde umně pracuje s barvou a především s kontrasty doplňkových barev a obrazovou plochu rozechvívá krátkými tahy štětce. V  kresbě Českomoravská vysočina [112] z roku 1944 zachycuje cestu lemovanou stromy a dokazuje, že obrazový prostor lze budovat pouze liniemi různé intenzity. V této kresbě je blízký jinému členovi Pražského Alše – Bohumilu Čížkovi, který se ve spolku krátce vyskytl právě v tomto období.

I v padesátých letech Vacke stále zhodnocoval  inspiraci van Goghem [114], která je v díle Pod Ještědem [113] velmi výrazná, přestože už ale toto dílo nedosahuje takové působivosti jako práce o deset let mladší Z Kamenného přívozu. Silný je ovšem Vacke stále ve svých kresbách, v nichž dokazuje s velkou lehkostí nastínit krajinu i její náladu. V práci Podzim v Křížanech [115] se v popředí objevují také lidé při polních pracech – jeden z mála příkladů figur ve Vackeho dílech. Zima v Nezabudicích [116] je pohledem do vesnice, snad až příliš malebným a idealizovaným, který se blíží až pohádkové ilustraci, přesto ale má své kvality.

V šedesátých letech jakoby se Josef Vacke vrátil ke svým malířským počátkům a zhodnocoval zároveň i poznatky postimpresionismu a také fauvismu. V obraze Karlovy Vary (Před kavárnou) [117] líčí ve výrazné barevnosti čilý kavárenský ruch lázeňské promenády.

Přehled Vackeho tvorby doplňují také dvě nedatovaná díla Na pastvě (Beskydy) [118] a Na poli v Křížanech [119], jež nijak výrazně nevybočují z malířova stylu. V případě prvním pracuje více s rozvolněnými tahy, které dávají jen v náznacích tušit zachycované tvary, druhé dílo, datované nejpozději do roku 1961, je pak mnohem drobnopisnější. V díle Josefa Vackeho, poučeném o impresionistickém malířství, můžeme vnímat asi čtyři inspirační zdroje a východiska, která se ovšem vzájemně prolínají a ovlivňují. Prvním je zájem o jižní země a rozvolněný štětcový rukopis, který v práci Okno aktuálně sdílí například s Vincencem Benešem, jež roku 1931 namaloval obraz Piniový les na Rábu [108]. Především v kresbách snese srovnání  se stylizací, kterou ve své tvorbě užívá Vojtěch Sedláček – zde si můžeme uvést na příklad práci Na dvoře [110], inspiraci čerpá ale také v dílech zahraničních autorů jako je Vincent van Gogh nebo Raoul Dufy, s nímž sdílí barevné okouzlení městem kavárenským životem.

Účast na spolkovém životě

Malíř Josef Vacke přišel do spolku po členské výstavě v Obecním domě roku 1935. Na spolkových schůzích je v dokumentech poprvé zaznamenán dne 7. května 1936, je ale pravděpodobné, že se jich účastnil již před tímto datem. Prvního výraznějšího úkolu se mu dostalo v roce 1941, kdy se stal redaktorem připravovaného spolkového sborníku. Pravidelně se účastnil také spolkových výstav a od čtyřicátých let byl opakovaně volen do výboru Alše. V roce 1942 se spolu se Zahelem věnoval také přednáškové činnosti, jak u příležitosti výstavy Umělci národu, tak i v osvětových sborech a selském učení. Pří různých příležitostech přednášel také v rádiu a spolu s Adolfem Zahelem byli členy, „ kteří s nejlepšími úmysly a také výsledky tlumočili veřejnosti naše bolesti, nebo na jiných místech je poučili o výtvarníkově práci. “

Spolu s Adolfem Zahelem se výrazně podílel i na práci v Křižanech. Obýval zde chlupu č.p. 91 a zapojil se i do soutěže O novou vesnici kresbami 1. máj v Křížanech, O žních v Podještědí, Odpočinek traktoristův, Na Šebestově poli, Radostná práce a Žně v proudu. V rámci přednáškového cyklu členů Pražského Alše v Křižanech a okolí v roce 1948 promluvil na téma Divadlo a vesnické divadlo. Na Vzpomínkové akademii u příležitosti výstavy Život a dílo Mikoláše Alše, uspořádané Pražským Alšem v Křížanech v roce 1949, četl Milostné listy Alšovy. Pamětní kniha obsahuje také zápis Vackeho proslovu při slavnostním otevření obrazárny v neděli dne 2. října 1949. Otevření obrazárny v Křižanech vnímal jako důkaz toho, že se „život české vesnice stává krok za krokem životem důstojnějšího člověka“, to vše díky novému, lidově demokratickému řádu. Pokrokovost vesnice uvádí také na příkladech křižanského kina, vesnického divadla, které do obce zajíždí, a konečně i obrazárny založené Pražským Alšem, „která se dnešním dnem stává majetkem vás všech“. Mnoho nedostatků však Vacke vidí v ochotě obyvatelstva zapojovat se do kulturního rozkvětu vesnice.

V rámci Pětiletého plánu pro léta 1949 – 1953 měl na starosti činnost výstavní, a spolu s Františkem Podešvou i činnost propagační. Od roku 1950 navíc „ vyrostl v předsedu IV. střediska, který svými schopnostmi, uvědomělostí, vystupováním, soudružskou spravedlivostí, agilností – zkrátka svým celým formátem přesahuje rámec střediskový, a kterého nám právem mnozí z ostatních středisek závidějí. “ Tento post zastával až do roku 1954, kdy byl vystřídán Jaroslavem Brůhou. Na střediskové konferenci, konané 20. února 1950 četl Akční plán Svazu čsl. výtvarných umělců, který „ zaujal všechny přítomné svojí novostí, vyjádřením nadějí všech výtvarníků, že v duchu socialistické myšlenky budou konečně odstraněny všechny křivdy a všechno přezírání výtvarníkovy umělecké práce, svým slibem širokého a dalekosáhlého uplatnění umělecké práce výtvarných umělců. “ V roce 1952 z postu střediskového předsedy, spolkovým předsedou byl stále F. V. Mokrý, promluvil na slavnostním večeru konaném 24. listopadu 1952 u příležitosti stého výročí narození spolkového patrona Mikoláše Alše. Besed Alše se účastnil v padesátých a šedesátých letech a ještě v roce 1963 je veden na seznamu členů Tvůrčí skupiny Aleš.

„Kariéra“ Josefa Vackeho v rámci spolku Aleš měla vzestupný charakter. Od nevýrazných počátků ve třicátých letech se přes redigování spolkového sborníku,  spolupráci se Zahelem v Křížanech a přednáškovou činnost v Praze i Podještědí v letech čtyřicátých dostal až k postu oceňovaného předsedy IV.  střediska. Z této první generace umělců spolku Aleš můžeme Josefa Vackeho zařadit vedle Adolfa Zahela k nejvýraznějším spolkovým osobnostem, které se významně zasloužily o jeho chod i charakter.