Výstava v Nové síni

Obrazy 1928 - 1976

Zahájení ve čtvrtek 10.února 1977 v 17 hodin v Nové síni, Praha 1, Voršilská 3.
O Mistrovi a jeho díle promluvil Jaroslav Hlaváček.
Básně Františka Hrubína a Ivo Mičky přednesla Táťjana Medvecká, členka činohry Národního divadla.

Obrazy zářivé barevnosti

Výstava Josefa Vackeho v Nové síni

K letošním sedmdesátým narozeninám malíře Josefa Vackeho byla včera zahájen výstava jeho díla z let 1928 - 1976 v Nové síni ve Voršilské ulici, kterou připravil Svaz českých výtvarných umělců. Expozice bude veřejnosti přístupná do 13.března.

Obrazy pocházející z vlastnictví autora zachycují sice celé dlouhé a bohaté období autorovy tvorby,ovšem důraz se klade na práce z období několika posledních let. Kromě dvou květinových zátiší (Kytice z křížanské zahrádky, Kytice s rudbekiemi) jsou ostatní práce krajinářské. Osobitý, živý, temperamentní  malířský rukopis umělcův ztvárnil venkovskou krajinu podještědí, Křivoklátska a podhorského Liberecka. Ztvárnil krajinu, kterou má Josef Vacke rád a ke které je poután silným osobním vztahem.

Žák krajináře prof. Otakara Nejedlého má rád slunce a proto zářivým brvám léta dává na svých obrazech přednost. Není to však je jásavá barevnost, která nás na jeho plátnech upoutá, ale zaujme i jeho touha být opravdový a uprímný. Toto jeho malířské krédo provází umělce po celý život. V tomto duchu zachycujee líbeznou tvář venkovského léta a vzdává hold zemi, jenž poskytuje lidem obživu (Žně na Českomoravské vysočině, Žně v Kamenném Přívoze, Parno v polích).

Obdiv a úcta k přírodě a zemi silně vyznívá i z ostatních vyastavených prací (Polní cesta, Jaro pod Ještědem aj.). Tento jeho umělecký i lidský názor je tak silný, že si ho jistě odnesou i ti, ktetří si jeho obrazy přijdou prohlédnout.

(J.Dvořáková, Večerní Praha 14.2.1977)

Krajiny Josefa Vackeho

Přečtete-li si předmluvu Bohumíra Dvorského ke vzpomínkám Otakara Nejedlého, najdete hned na první stránce hrstku jmen žáků prvního ročníku krajinářské školy Akademie v roce 1925, jejímž vedením je Nejedlý pověřen: Bořivoj Žufan, Jan Slavíček, Alois Fišárek, Josef Olexa, Josef Vacke, Bohumír Dvorský, Lucie Klímová, Božena Vavroušková, Jaroslav Poš. To byl základní kádr nové školy - kádr takových kvalit, jaký Akademie nepoznala od dob Julia Mařáka. Co jméno, to talent.

Že se o jednom z nich - Josefu Vackovi - málo mluvilo, zavinila jeho nevýbojná povaha. Jeho obrazy jsme vídali na mnohých kolektivních výstavách, ale samostatných měl poskrovnu. V Praze nevystavoval od roku 1958, kdy mu expozici zahajoval nezapomenutelný prof. Jaromír Pečírka. Vyzdvihl tehdy jeho temperamentní úder štětce a radost z malování. Nyní poznáváme výběr z díla Vackeho v Nové síni - a myslím, že tato výstava bude pro ty, kdo ho neznali, přímo objevem. Tady stojí před námi krajinářské dílo vyzrálého umělce. Můžeme sledovat jeho vývoj od roku 1928; z toho roku totiž pochází naqjstaší obraz výstavy, krajina z Korsiky. Temná krajina s piniemi, horami, plná kouzlajihu - ale to se v níještě zobrazí silný vliv učitelův, z něhož se malíř teprve s úsilím vymaňuje. Mít dobré vzory není nic špatného, jen když se nestaneme jejich epigony. Jaromít Pečírka vystihl před devátenácti lety, který velký malíř Vackemu učaroval: byl to van Gogh, s jehož tvorbou i osudovou krajinou se Vacke na jihu setkal.

Za tu nádhernou měď, červeň a žluť zralého obilí se náš malíř nemusí stydět - vždyť dovedl transponovat vangoghovské barvy do ryze české krajiny. Stejně si musíme zamilovatjeho jarní motivy kvetoucích stromů a svítivost luk - ať je to ve Velenicích u Poděbrad, Nezabudicích či v Křížanech v Podještědí. Přísná stavba obrazů a jásavá barevnost, volné vedení štětce, který dovede navodit radostnou atmosféru - to je základ Vackeho tvorby, který ho staví do jedné řady s jeho bývalými druhy. A blížící se sedmdesátka nic neubírá jeho temperamentu.

(Prokop H. Toman, Práce 17.2.1977)