Podještědí

Křížany - Ještěd - Družcov

Do Křižan přišel Josef Vacke v roce 1946 v reakci na výzvy úřadů, které musely řešit problém opuštěných Sudet. Pražští umělci se tak stali národními správci objektů, které jejich původní obyvatelé museli opustit, a snažili se kulturně pozvedat malou obec. Národními správci se stalo asi padesát členů spolku Pražský Aleš, kteří měli za úkol opravit a uvést do obyvatelného stavu zpustošené nemovitosti a také zamezit jejich dalšímu rozkrádání. Ustanovili proto Družstvo národních správců při SVU Aleš v Praze a v domě č.p. 191 založili Dům Mikoláše Alše. Alšané se všemi prostředky snažili sžít se s místním obyvatelstvem, jak však vyplývá z dochovaných archiválií, nebyli zde příliš vítáni. Pořádali v Křižanech výstavy, přednášky, koncerty a snažili se zapojit i místní mládež. V roce 1948 vzniklo v Křižanech z podnětu Pražského Alše.

Josef Vacke byl jedním z Alšanů, kteří i přes náhodné rozpory s místními obyvateli, zůstává Křižanům věren. Vlastní chalupu č.91. Po zániku Alšova domu se k němu přestěhovává malířka Lucie Klímová. Společně pečují o malou zahrádku okolo chalupy plnou květin, vycházejí do terénu malovat kouzelné pohledy na podještědskou krajinu střídavě s květinami, které si natrhali na zahrádce. Na podzim pravidelně sklízejí jablka ze stromů a posílají je do Prahy přátelům a známým. V poklidu tak skromě a střídmě tráví převážnou část roku v přírodě, věnujíce se pouze malování, procházkám a péči o zahrádku. O skromnosti jejich žití svědčí minimální vybavení (původní) chalupy: suchý záchod, bez studny s vodou pouze z potoka, lůžko za zástěnou na slamníku vycpaném slámou (jako na vojně) - tak jsem se setkal s chalupou Mistra, když jsem poprvé v roce 1962 přijel do Křížan. V domácnosti oběma malířům, podobně jako v Praze, vypomáhala paní Boženka Škodová. Když v roce 1961 v Křížanech umírá Lucie Klímová, prosí Boženku, aby se o Pepíčka postarala. Paní Boženka, která je od roku 1950 vdovou, se tak stává druhou družkou Mistra.

Pobyt na chalupě v Křížanech je pro Josefa Vacke velmi inspirujícím. Svědčí o tom mnoho krajinomaleb, které nám zanechal. Nejraději maluje pohledy do kraje od Ještědu. Stojan si staví pod Semerinkem, na cestě k nádraží pod Malým Ještědem nebo na družcovských polích. Nejvíce ho přitahují dozrávající obilná pole svojí jásavou žluto-oranžovou barvou. K zimním námětům se Mistr dostává až později, kdy na chalupu s novou rodinou zajíždí i v zimě. Nelze pominout i kytice, které Josef Vacke namaloval v Křížanech. Péče, kterou věnuje květinovým záhonům, se promítá do jeho obrazů. Největší chloubou jeho květinové zahrádky je lilium tygridum, se kterými bylo možno se setkat pouze u něho.